Chování je soubor psychických jevů, které mohou vnímat i ostatní lidé – projevuje se navenek (např. reakce na podněty). Na chování klade primární důraz odvětví psychologie behaviorismus (anglicky behaviour = chování). V tomto článku se dozvíte vše o poruchách chování.

 Poruchy chování

Etopedie

   Je úsek speciální pedagogiky, která se zabývá výchovou, převýchovou, vzděláváním a vědeckým zkoumáním mravně narušených osob.

   Zkoumá příčiny mravního narušení a postupy, jak dojít k nápravě. Vychází z poznatků pedagogiky, psychopatologie, etiky, psychiatrie, genetiky a filosofie. Nejužší vztah má k pedagogice. Je to poměrně velmi mladá věda.

   Základním rysem poruch je chování, kterým jsou v různé míře, opakovaně a dlouhodobě (alespoň 6 měsíců) narušovány sociální normy. Nejde o následky duševních poruch či onemocnění, ale o odchylky v osobnostním vývoji, které jsou dány interakcí základních etiologických faktorů.

Příčiny poruch chování

Vliv sociálního prostředí

Především rodina, která má nesporný význam pro formování osobnostních rysů dítěte a určuje i kvalitu jeho socializace. K patologii rodinného prostředí, která se velmi často odráží v osobnosti dítěte a v jeho poruchách chování patří především nevhodné chování rodinného seskupení s disharmonickým soužitím až rozpadem rodin, citová plochost rodičů, alkoholismus, kriminalita, popř. duševní choroby členů rodiny. Nízká životní úroveň rodiny taktéž vytváří dispozice pro vznik poruch chování. Avšak ani vysoký životní standard (př. Rodiny podnikatelů, příliš nároční rodiče apod.) nevylučuje vznik nejrůznějších reaktivních a únikových stavů.

Genetické dispozice

K disharmonickému až psychopatickému vývoji s typickou odchylkou v rozvoji emočních a volních charakteristik. Předpokládá se, že tato odchylka je krajní variantou normy a tudíž dědičná polygenním způsobem.

Poruchy citové oblasti

Tj. citová nevyrovnanost v podobě citové tuposti či podrážděnosti se může pokládat za poruchu chování, třebaže je následkem lehké perinatální encefalopatie. Nesprávný postoj vychovatelů, snažících se nevhodnými i tvrdými metodami projevy dítěte potlačit, má za následek, že se vytvářejí další reaktivní stavy, čímž se původní chorobné projevy ještě více zhoršují.

Poruchy vnímání

Zvláště nerozpoznané poruchy sluchu, popř. zraku, omezují postiženého v jeho sociálním zapojení. Postižený se živelně snaží pociťované omezení překonat, často i nežádoucím způsobem.

Snížení, popř. onemocnění CNS

se odráží v projevech chování. Jejím základem je kolísavost emočního ladění, impulzivita a nižší schopnost sebeovládání. Do této kategorie patří jedinci s LMD a epilepsií. Slabomyslný jedinec pro nedostatek vlastního úsudku a kritičnost a pro svou sugestivnost snadno podléhá svedení. Pro zmíněné vlastnosti se stává nástrojem k páchání asociálních činů až zločinu. Tyto poruchy charakterizují i počáteční fáze demence.

Chorobné příznaky v oblasti motoriky

Jako např. motorická nevyrovnanost v podobě motorického neklidu nebo neobratnost se často pokládá za zlozvyk.

Chorobné změny pohybových orgánů

Tj. vývojové anomálie, zmrzačení, amputace apod., mohou narušovat osobnost postiženého nedostatkem sebejistoty a pocity méněcennosti. V takových případech se vytvářejí reaktivní, leckdy nežádoucí projevy v chování.

Hodnocení poruch chování

Chování nerespektuje sociální normy, platné v dané společnosti. Poruchy chování jsou poruchy socializace, protože je porušen vztah k určitým společenským normám.

Jedinec je intelektuálně schopen pochopit význam norem

Jedinec tyto normy neakceptuje, nebo se jimi nedokáže řídi

Nápadnost v oblasti vztahů, které se projevují nedostatkem empatie, citovým chladem a egoismem. Pocity viny ve vztahu k důsledkům vlastního jednání chybí (podstatný rozdíl mezi neurózou a poruchami chování).

Agresivita, jako rys osobnosti nebo chování, při kterém jsou porušována základní práva ostatních. Emocionální požitek takového jednání je neutrální, tj. lhostejnost k pocitům obětí či naopak uspokojení až k variantě sadistického zaměření .

Rozdělení poruch chování

     Poruchy chování jsou v podstatě dvojího typu :

Neagresivní – dochází k porušování sociálních norem, ale nejsou spojeny s agresivitou.

Agresivní - dochází k násilnému porušování a omezování ostatních. Lze je považovat za závažnější. Jde např. o přepadení, vandalismus, šikanu.

     Obě skupiny se mohou vzájemně kombinovat.

Neagresivní poruchy chování

Lži

     Nejdůležitější je věk jedince.

Konfabulace – neboli smyšlenka

Bájivá lhavost – pseudologia, phantastica

Lež pravá

     Při hodnocení dětské lži je významná frekvence, dále výběr osob, kterým dítě lže a specifičnost situací, ve kterých dítě lže. Důležitý je i účel, který dítě ke lhaní vedl. Lež může být obranou v zátěžové situaci, kterou dítě neumí řešit jinak. Lhaní jako obranný mechanismus spočívá v zapírání nějaké obyčejné, snadno zjistitelné skutečnosti, která dítěti přináší negativní zážitek.

     Lži zaměřené na poškození jiné osoby, nebo dosažení osobního prospěchu, lze bez ohledu na ostatní jsou motivovány jinak. Nelze je považovat za obranu v nouzi a bývají obyčejně spojeny s dalšími negativními projevy a existencí osobních vlastností jako je egoismus, necitlivost apod. V krajním případě se v nich setkáváme i s agresivitou, zejména při prosazování vlastních cílů. U takových dětí jde o závažnější odchylku a prognóza do budoucnosti je horší.

          Konfabulace se vyskytuje jako vcelku normální jev u dětí předškolního věku. U starších se s ní setkáváme tehdy, když jsou mentálně retardovaní. Smyšlenka vzniká záměnou vzpomínek nebo fantazijními představami. Dítě si neuvědomuje její nepřesnost, chybí zde znak pravé lži, tj. vědomí nepravdivosti vlastního tvrzení.

          Dítě je fixováno na současnost, minulé zážitky si přesně nepamatuje, uvažování je emocionálně ovlivnitelné. Smyšlenky jsou nestálé a měnlivé. Již za krátký časový úsek můžeme dostat úplně jinou odpověď. Nejde přímo o poruchu chování .

          Lež bájivá se projevuje vymyšlením nepravdivých příběhů, ve kterých jedinec hraje zpravidla hlavní roli. Jedinec vypráví různé neskutečné příběhy, jako by je prožil. Jejich obsah bývá fantastický. Je zde maximálně vystupňovaná fantazie a rozlišuje se mezi skutečností a fantazií. Bájná lhavost se může vyskytovat nezávisle na věku, tedy i u starších dětí.

          K bájné lhavosti jsou disponováni děti s hysteroidními rysy, vyskytuje se také u dětí nějakým způsobem deprimovaných, které mohou kompenzovat svoje potíže alespoň ve fantazii. Obsah příběhů nám signalizuje citlivou oblast, ve které je dítě neuspokojeno.

          Nejde o poruchu chování, za kterou by mělo být trestáno, protože zde opět chybí vědomí nepravdy .

          Pravá lež je charakterizovaná vědomím nepravdivosti, dítě dobře ví, že nemluví pravdu. Vyskytuje se především až ve školním věku. Pravá lež je typická i sledováním nějakého účelu, který u smyšlenek v předškolním věku prakticky chybí.

          Ve školním věku má hodnota lži jiný význam. Dítě je schopno rozlišovat pravdu od nepravdy a ví, že je lhaní zakázané. Jestliže lež i za těchto okolností, znamená to, že sleduje nějaký cíl nebo nemůže ovládnout potřebu říkat něco jiného než pravdu, přestože z toho nic nemá.

        

Záškoláctví a odpor ke škole

     Opouštění školy nebo vyhýbání se docházce do školy je jednou z nejčastějších poruch chování dítěte školního věku. Nechť ke školní práci může být motivována neúspěšností vyhovět požadavkům školy a rodiny. Záškoláctví se objevuje také jako součást řady psychických poruch v rámci disharmonického vývoje i lehké mozkové dysfunkce.

     Je třeba přesně rozlišovat mezi záškoláctvím a školní fobií, která je výrazně odlišnou psychopatologickou poruchou. Záškolák obvykle místo školy nachází lepší program, toulá se, přitom vyhledává společnost druhých dětí, často s podobným chováním, podvádí, aby si zajistil volnost a je spokojen, když se mu to zdaří.

     Záškoláctví souvisí i s přístupem pedagoga k dítěti a s jeho způsobem řešení situace. Velmi důležitým faktorem při nápravě je spolupráce rodiny a školy.

     Ve třídě může záškolák působit jako sociální model, který některé děti napodobují. V tomto případě je třeba izolovat iniciátora, aby nedošlo k zafixování nežádoucích projevů. Obecně lze říci, že čím dříve se záškoláctví projeví, čím častější a plánovitější je, tím méně je příznivá prognóza nápravy.

  Útěky a toulání

     Jsou podobnou, závažnější variantou únikového jednání, v tomto případě z rodinného prostředí. Motivem je často touha po dobrodružství, jindy snaha uniknout výchovným zásahům. Existují různé formy útěků, které mají odlišný projev, ale i různou motivaci.

          Reaktivní, impulsivní útěky jsou zkratkovitou reakcí na nepříjemnou situaci doma nebo ve škole, kterou dítě jiným způsobem nezvládlo. Smysl takovéhoto jednání může být v úniku před negativním prožitkem. Takto motivovaný útěk bývá ojedinělí a po vyšetření problému se již neopakuje.

          Plánované a připravované útěky vyplývají obyčejně z chronických problémů a mívají přesný cíl, tj. osobu, ke které dítě uteče a u níž hledá ochranu v subjektivně neúnosné situaci. Dítě se obyčejně nechce vrátit a dalo by přednost možnosti zůstat v novém prostředí.

          Opakované útěky lze považovat za maladaptační, stereotypní reakcí na chronický konflikt. Bývá projevem závažnější odchylky jak v chování rodiny, tak osobnosti dítěte. Setkáváme se s ním např. v případě nedostatečného citového vztahu rodičů a dítěte, při rozvrácení rodiny a špatné rodinné atmosféře, která dítěti nepřináší nic pozitivního.

          Chorobné útěky jsou výrazem nějakého onemocnění. Mohou mít ráz impulsivního jednání. Dítě náhle utíká, aniž by předem něco plánovalo a aniž by mělo k útěku nějaký důvod. Takovéto útěky se mohou projevit i u epileptických dětí, které mohou mít na dobu útěku amnézii, nebo u dětí s jiným organickým postižením mozku, nebo u dětí psychotických

Toulání

     Je charakteristické  dlouhotrvajícím opuštěním domova, které většinou navazuje na útěky a záškoláctví.

     Sklon k toulání mohou mít děti, u kterých se projeví odchylky ve vývoji osobnosti trvalejšího rázu, např. psychopatické děti, nebo děti citově chladné na základě vrozené anomální dispozice. Jejich společným rysem je nedostatečnost citové vazby k lidem a určitému zázemí, které buď  vůbec neexistuje, nebo jej tyto děti nejsou přiměřeným způsobem akceptovat.

     Dítě se často toulá samo nebo v partě a jejich činnost bývá obyčejně spojena s dalšími závažnějšími adaptačními odchylkami / krádeže, drogy, prostituce /.

Krádeže

     Jsou charakterizovány záměrností a předpokladem takového stupně rozumové vyspělosti dítěte, kdy je schopno pochopit nejen vlastnictví a akceptovat normu chování, která vymezuje odlišný vztah k vlastním a cizím věcem.

     Dětské krádeže bývají různé a jejich závažnost vyplývá z několika možných kritérií :

• místo krádeže
• způsob krádeže
• cíle krádeže
• frekvence krádeže

     a) Místo krádeže

     Mnohé děti kradou pouze doma, mimo domácí prostředí mají zábrany. Mnohdy rozhoduje i snadnost provedení či představa eventuální beztrestnosti. Některé děti, např. romské či děti ze sociálně slabého prostředí kradou naopak jinde než doma. Jejich normy chování mohou být zcela odlišné a krádež nemusí považovat za něco špatného. Z takového hodnocení potom vyplývá i jejich postoj k případnému potrestání, které pociťují jako nespravedlnost.

     b) Způsob krádeže

     Je pro posouzení závažnosti maladaptačního chování velmi podstatný. Menší význam z tohoto hlediska mají neplánované, příležitostné krádeže, zejména u mladších dětí.

     Krádež je výsledek nezvládnuté aktuální potřeby přivlastnit si nějakou věc, která se jim líbí, aniž by o takovém činu předem nějak uvažovaly.

     Závažnější jsou plánované a předem promyšlené krádeže, které se vyskytují až ve starším školním věku. Mohou být prováděny samostatně nebo v partě. Krádeže v partě často přecházejí v delikventní činnost.

     c) Cíl krádeže

     Cíl krádeže a motivace, která k takovému jednání vedla, může být velmi variabilní a může signalizovat jaké problémy dítě má :

Dítě krade pro druhé – příčinou takových krádeží obvykle bývá neuspokojená potřeba sociální akceptace dítěte, které je pro ostatní neatraktivní, nebo si neosvojilo potřebné sociální dovednosti.

Dítě krade pro sebe -  zde je základem nežádoucí aktivity potřeba něco získat, čeho nelze dosáhnout jiným, sociálně přijatelným způsobem. V některých vzácnějších případech může jít o nouzové uspokojení základních potřeb / jídlo, pití, ošacení /.

Dítě krade pro partu – v tomto případě mohou být krádeže buď výrazem snahy se udržet si svou pozici v partě, nebo souvisí se sociálními normami party, kde může být krádež jako žádoucí nebo dokonce povinná aktivita. Odmítnutí účasti na krádeži by bylo hodnoceno jako přestupek a potrestáno. V tomto smyslu je uvedená varianta nejzávažnější.

 

Frekvence krádeží

     Čím častější je frekvence krádeží, tím je prognóza do budoucna horší.

    

Agresivní poruchy chování

     Jsou charakteristické porušováním sociálních norem, spojením s omezováním základních práv ostatních, které může mít i násilnou formu.

     Jedna z variant bývá typická neschopností empatie, nedostatkem citového vztahu ke komukoliv, emoční plochostí a lhostejností. Případně výrazným egoismem, dominancí vlastních potřeb a osobního uspokojení nad jakýmkoliv jiným motivem. V některých případech se může objevit i radost z agresivního jednání, z pocitu moci, či sadistické prvky. Pocit viny většinou chybí. Jsou však i jiné možnosti, např. převaha impulsivní agresivity, typické nedostatkem sebeovládání, ale chyběním úmyslu se takto chovat a pozdější lítost.

     Etiologie agresivity bývá velmi různá a může souviset jak s vlivy prostředí, tak vlastnostmi organismu jedince.